Má skoro desetiletá dcera přišla po Květné neděli z toho velkého světa mimo mateřskou náruč s pláčem. Prý jí lidi tam venku zakázali jít o Velikonocích koledovat. Štkala, že tedy nepůjde.
Proboha proč?, spadl můj hlas do údivu a otočila jsem se s plnou pozorností na ni. Kdo a proč, jí vnesl do života takový zákaz? Podívala jsem se na ni soucitně a vybavila jsem si, jak nedávno za mnou hrdě přišla a hlásila mi, že letos už půjde koledovat naposledy, protože pak už bude velká. Dospěla si k tomu sama. Pronesla to tak sebejistě. Nebylo pochyb, že to tak cítí celým svým tělem a bytostí. Připomněla jsem jí, jak hrdá na dozrání do svého rozhodnutí byla, jak pevně její hlas zněl. Ujistila jsem ji, že nic nemusí měnit a na koledu může jít. Nemusí se přece řídit okolím, tím, jakými zvyky žijí o Velikonocích ostatní.
Začala jsem jí vyprávět o svém dětství. Chodila jsem jako děvčátko na koledu. V kraji, kde babička bydlela, to bylo normální a počítalo se, že i dívky do určitého věku na koledu přijdou. Obešla jsem vždy celou ulici a utužila tak sousedské vztahy. Chodila jsem sama. Byla to má zkouška ohněm a zocelování, protože jsem musela překonávat zábrany, že vstupuji někomu do prostoru zahrady, jdu ke vchodovým dveřím domu, zvoním nebo klepu. Vybavuji si, že to nebylo u každých dveří stejné, někde byl stud větší, někde menší. Někde to stálo více vnitřních sil, někde méně. A šlo o to vystoupit z komfortní zóny a zažít úspěch. Druhou výzvou byla samotná tréma, že básničku uprostřed zapomenu, Bylo to cvičení důvěry v sebe, že mám říkanku dobře naučenou, že mě paměť nezradí a verše v pravou chvíli naskočí. Do třetice sem sahala do hlubin své tvořivosti, neboť říkat jednu básničku dokola mě nebavilo, a proto jsem ji různě obměňovala, nebo jich měla v repertoáru víc.
Když byla Linda menší, trávili jsme několikeré Velikonoce na Slovensku. Ano byl to pro mě kulturní šok, když se tvrdě zahlásilo, že ani tak maličké děvčátko na koledu nesmí, musí být doma a jeho o dva roky mladší brácha skoro ještě ve věku batolete už s tátou na koledu vyrazil. Nepomohla dceřina dětská zvědavost, touha alespoň jednou zažít, o co jde, ani její čisté dětské přání. Zůstala doma s dospělými ženami. A když se brácha vrátil, mohla jen tiše koukat a závidět tu hromadu sladkostí. A tak tu byl od dospělých první podnět k sourozenecké nevraživosti a žárlivosti. Horké chvíle při vysvětlování synovi, že by se mohl - měl se setrou rozdělil. Ale proč by měl? Proč by musel, když si to sám vykoledoval, že? A tak se chtě nechtě staly sladkosti Velikonoc prvním nástrojem dominance mladšího bratra nad starší sestrou. Kódování vzorce převahy muže nad ženou. Zvídavému děvčátku se velikonoční svátky představily spíš jako STIGMA ŽENY.
A přitom, by to mohl být tak krásný, tichý, nevtíravý PŘECHODOVÝ RITUÁL symbolizující proměnou kolednice v tu, která již čeká na koledníky doma, nastávající proměnu děvčátka v dívku, která je v očekávání menarché, nebo jím už prošla a proto se drží svého středu, domu.
Je k zamyšlení, zda by „to děvčátko“ mohlo mít prožitek z Velikonoc jiný, než „ta dívka“. Mohly by se Velikonoce spojit s hlubším smyslem přechodového rituálu?
(7. -8. 4. 2023)
Comments